Krásná mladá žena stojí na úpatí hluboké propasti a hledí do černé díry. Paže si protahuje nad hlavou a svými boky kývá zleva doprava. Dlouhý spletený cop z jejích kaštanově hnědých vlasů se jí vlní na lopatkách. Výrazné modré tílko nad pupíkem, tmavé šortky krásně tvarují zadek a vysoké kozačky se šněrováním končící pod koleny. Zablácené, špinavé a odřené. Krk zdobí překrásný zelený amulet. Lícní kosti jí tvarují úzký obličej. Plné rty, popraskané, ale zároveň okouzlující. Výrazné hnědé oči, ve kterých se míchají vzpomínky a odpovědi na ztracenou a dávno zapomenutou minulost. Tenké prameny vlasů jí padají do očí, zamrká a našpulí rty. Pohladí své pistole v pouzdrech u pasu. Dvě pětačtyřicítky krásně lesklé a nově pořízené od svého věrného kamaráda, počítačového experta Bryce. Vytáhne je ze svého úkrytu a namíří před sebe. Přimhouří oči, něco se jí nezdá.
Zakašlání.
Prudce se otočí. Nic. Před ní se táhne zelená džungle. Pistole zasune zpátky, pootočí se směrem nad propast. Na druhé straně stojí veliký, zchátralý, z jedné půlky zbořený chrám. Dívka ho objevila čirou náhodou. Znovu pohlédne do propasti a skrčí nos. Výška se jí moc nezamlouvá, ale stejně propast musí překonat a dostat se na druhou stranu. Ze země sebere svůj malý černý batůžek a jakmile se cítí připravená a odhodlaná, vyjme ze svého opasku hák. Třikrát s ním zatočí a hodí na druhou stranu ke chrámu. Hák se zachytí o kámen na kraji druhé straně propasti. Konec lana uváže za kůl trčící ze země a natáhne se. Dívka neváhá a plnou vahou si stoupne na lano, zdá se pevné. Druhou nohou si stoupne za pravou, rozpaží ruce, aby vyrovnala rovnováhu. Jde pomalu, když se ocitne v půlce cesty, zaslechne praskání. Pootočí se a začátek lana se trhá, naštěstí kůl je pevně zabořen v zemi. Otočí se zpět, má před sebou ještě takový kus. Jen klid. A najednou, padá dolů. V mžiku se chopí lana, na kterém se zhoupne na protější stranu. Narazí bokem na kamennou zeď, lana se pěvně drží. Dlaně ji štípou a pálí. Vzepře se a po laně začne šplhat nahoru. Po čele se jí valí krůpěje potu, který splétá drobné prameny vlasů, oči ji pálí. Lano se začne po malinkých nitkách znovu trhat. Šplhá rychleji. Snaží se natáhnou ruku a chytit se lana nad trhajícím se kusem. Skoro. Stačí jen malinký kousíček. Přetrhlo se a dívka padala znovu dolů.
Jekot… a svět se náhle propadl do tmy.
Otevře oči, lapá po dechu. Udělá dvě tempa, vynoří se nad hladinu a zhluboka se nadechne. Lehne si na břeh, rozkašle se. Otočí se na bok, promne si obličej a vstane. Porozhlédne se kolem sebe a zamíří do útrob džungle.
Vysoká tráva štípe do stehen, dusno se žene vzduchem a je nesnesitelné. V mžiku vytáhne pistole a podívá se za sebe. Vedle sebe. Na druhou stranu. Před sebe. Znovu za sebe. A stále dokola se otáčí. Nic. Pistole zasune do pouzder a jde dál. Sluneční paprsky se prodírají mezi stromy, osvítí dívčinu tvář. Natáhne dlaň, zabrání slunci ve svitu do očí a v hlíně zahlédne stopy. Zkoumá je, jsou lidské od tenisek. Hmm. Zvláštní. Smích. Svými hnědými oči pozoruje krajinu kolem sebe. Cože? Zadívá se jasněji. Před ní stojí její rodiče. Matka a otec. Mladí a plní života. Přesně tak, jak si je dívka pamatuje. Stojí vedle sebe a dívají se na svoji holčičku. Natáhnou ruce na znamení, aby se k nim přiblížila a ona neváhá ani minutu. Rozeběhne se, slzy zalívají bělmo a čočku. Amelie a Richard se čím dál víc vzdalují a vzdalují. Dívka je chce zastavit a dotknout se té přítomnosti, kterou cítí. No tak! Stůjte! Rodiče se zastaví těsně u břehu malého jezírka, kde dívka vylezla z vody. Laro. Z maminčiných úst se ozve její jméno. Ano. Ta dívka, o které tu mluvíme, se skutečně jmenovala Lara. Lara Croft.
Nemůže tomu uvěřit. Jde blíž. Pomalu. Stále je pozoruje a nevnímá nic jiného kolem sebe. Stojí milimetry od svých nejbližších. Lařiny prsty se blíží k maminčiným rtům. Než se jich, ale dotkne, rodiče vroucně obejme. Objetí sílí a sílí. Džunglí se ozve ptactvo, cvrlikání drobného hmyzu a šum vody. Lara náhle otevře oči. Neobjímá rodiče. Objímá vzduch.
